Jistě vás napadne známe české rčení „chybami se člověk učí“. Je pravdivé a proto se nabízí otázka: proč stále chybu považujeme za něco špatného, pohoršujícího, negativního a něco, za co by měl následovat trest.
Kde se tento návyk vzal?
Zapátrejme už v našem dětství a následně i školství, kde je každá chyba potrestána horší známkou. Kdo chyby nedělá je chválen a může se pyšnit lepšími známkami.
Bezchybnost se tak považuje za normu a ideál. Postupně se v nás utváří potřeba dokonalosti. Chceme být chváleni od okolí a podávat perfektní výkony.
Vezměte si, že v tomto vyrůstáte po celé dětství a dospívání. Potřeba dokonalosti se vám vryla extrémně pod kůži. Chybovat zkrátka nemůžete. A pokud se jednou stane, že chybu uděláte, začnete se cítit slabí, neschopní a nedostateční.
V dospělosti se vše projeví jako puntičkářství a perfekcionismus. Ovšem tato snaha je extrémně vysilující a vyčerpávající, jak fyzicky tak psychicky. Nedobrovolně tak na sebe vytváříme ohromný tlak. Dělat věci bez chyb:
- vede k nereálným očekáváním
- vede ke srovnávání se s druhými
- vede k pocitu zklamání a frustraci
Obava z možných chyb vám také brání v experimentování, riskování a zkoušení nových věcí. Nechcete opustit svoji komfortní zónu a tak raději setrváváte v jisté zajeté rutině. Teď to zkuste celé otočit. Chyba je:
- důležitá
- prospěšná
- zdravá
- učí nás
Díky ní se posouváme dál, získáváme zkušenosti, zážitky a cenné lekce. Zkrátka rosteme. Představte si, že by se děti nenaučily chodit, plavat, jezdit na kole, protože by se bály, že to bude bolet nebo spadnou, když udělají chybu. Stane se to několikrát, ale stále dokola se učí a učí, samozřejmě s chybami, než se jim to povede. A když se jim to nepovede a na té velké skluzavce si namelou, mají tu zkušenost pro příště.
Na chybu se tedy koukejte jako na skvělou příležitost k růstu a zlepšení.
